Co jsme provedli s odkazem pana Keynese a čím jsme ho nahradili

Vlády mnohých států světa se od konce druhé světové války až do sedmdesátých let 20. století oháněly keynesiánstvím, aby tak omluvily veliké deficitní rozpočty, a to za jakékoli makroekonomické situace.                                                                                                                                                                               

Dokonce i nyní zejména levicověji orientovaní politici zneužívají Keynesovo učení k obhajobě velkých deficitů a rozbujelého státu. Jenže tato reálná aplikace keynesiánských myšlenek v rámci hospodářské politiky má do keynesiánství hodně daleko. Pojďme se vydat na krátkou procházku historií, během které si ukážeme, jak moc jsme si s Keynesových odkazem pohráli a co nám z něj zbylo.

Vznik Keynesiánství

Po první světové válce začaly pomalu ale jistě růst pochybnosti o samoregulačních tržních silách za stavu plné zaměstnanosti (v obecné rovině za plného využití zdrojů) na poli makroekonomickém a pochybnosti o předpokladech dokonalé konkurence na straně mikroekonomické.  24. října 1929 krachuje newyorská burza a posléze přichází ekonomická deprese nevídaných rozměrů.

Pokud zažijeme ekonomický pád, můžeme velice snadno okolo sebe slyšet názory, že o tom „ti nahoře“ přece museli vědět a teď na tom pořádně zbohatnou. To ovšem zcela jednoznačně nebyl případ této krize. Sám J. M. Keynes na burze ztratil velký obnos peněz. Jen měsíc před krachem Winston Churchill píše svému americkému bankéři děkovný dopis v přesvědčení, že chytré investice ho finančně zajistí na celý život. Americký ekonom, matematik a statistik Irving Fisher před krachem naakumuloval majetek kolem deseti milionů dolarů, vše měl jako velký nadšenec na kapitálových trzích. V roce 1947 umírá a zanechává za sebou dluhy.

Tato deprese byla vskutku nečekaná a zejména tak dlouho trvající a intenzivní, že soudobá neoklasická ekonomie nebyla schopna spolehlivě popsat, co se děje, natožpak navrhnout nějaká řešení. Neoklasika vylučuje chronické a silné nerovnováhy; dojde-li ke krizi, tak pouze k dílčí, se kterou si trh díky pružným cenám poradí sám.

Jen ve Spojených státech amerických bylo však znenadání 13 milionů nezaměstnaných a vývoj nezaměstnanosti léta nenaznačoval brzké zlepšení. V té době byl navíc pojem sociální stát v samotném zárodku a rozdíl mezi člověkem ze střední třídy a člověkem, který nemá dostatek prostředků k uspokojení základních životních potřeb, byl velice často pouze v tom, zdali má, nebo nemá zaměstnání. Krize tedy nevygenerovala jenom velké množství nezaměstnaných, ale i skutečně existenčně ohrožených lidí.

Neoklasická víra v již zmíněné samoregulační schopnosti trhu se proměnila ve skepsi a zoufalství. J.M. Keynes ve stínu událostí hospodářské krize formuje novou makroekonomii založenou zejména na principu nedostatečné agregátní poptávky. Smithova neviditelná ruka trhu je doplněna železnou pěstí státu. Stát má podle Keynese v případě krize podpořit poptávku prostřednictvím hlavně fiskální a okrajově i monetární politiky tak, aby byla zajištěna plná zaměstnanost -  to je ale vše. Stát má ekonomiku podpořit, ne ji nahrazovat. Keynes o nenahraditelnosti tržních sil na úrovni mikroekonomické nepochyboval. Alokace zdrojů měla nadále být pod taktovkou trhu.

Stát by podle Keynese měl pracovat jak s příjmovou, tak výdajovou stránkou státního rozpočtu. Na straně příjmové navrhoval progresivní zdanění, neboť tvrdil, že bohatí proporcionálně utratí příliš malou část svého důchodu a zbytek uspoří. Nicméně daňovou sazbu kolem 25 % už považoval za příliš vysokou. Zvětšení výdajů státu mělo podpořit nedostatečnou soukromou spotřebu a investice. To celé v prostředí nízkých úrokových sazeb.

Keynesiánci často tvrdili, že dluhy jsou dobré a blahodárné a že stát by se měl zadlužovat, je-li to nezbytné k dosažení základního cíle, plné zaměstnanosti. Pokud ještě doplním Keynesův notoricky známý výrok: „V dlouhém období jsme všichni mrtvi.“, tak už je velice lehké dojít k názoru, že zadlužování a dluhy není třeba řešit, hlavně když se vyřeší krátkodobé problémy agregátní poptávky.

Co ale keynesiáni skutečně mysleli tím, že dluhy jsou dobré? Mysleli tím jediné, a sice že jsou dluhy jednoduše užitečné, neboť jedině deficitním financováním může stát, který nemá ani korunu, podpořit své fiskální stimuly. Dluh jako takový není blahodárný, ale státní investice dluhem financované již ano. To, že je dluh v tomto ohledu dobrý ale neznamená, že bychom se ho neměli obávat. V případě investic Keynes doporučuje pečlivé sledování a porovnávání příjmů a nákladů tak, aby bylo zajištěno, že se státu vyplatí. Růst zadlužení způsobený deficity z let krize má být vykompenzován přebytkovými rozpočty v době ekonomické expanze!

Když je nyní jasné, že Keynes nebyl žádný dluhový maniak, jak tedy vysvětlit jeho známý výrok? Poněkud akademičtější odpověď lze nalézt v základním předpokladu, za jakého Keynesova makroekonomie platí, a sice že mzdy jsou rigidní a mzdy jsou rigidní v krátkém období – po doby jednoho roku na příklad, po dobu pracovní smlouvy atd. Neoklasikové argumentovali, že v dlouhém období se mzdy přizpůsobí a nastolí na trhu práce rovnováhu. Když podobný argument použil Arthur Pigou, Keynes suše odpověděl právě, že v dlouhém období jsme všichni mrtvi.

Keynes v rukou politiků

Znaky keynesiánství v hospodářské politice můžeme vidět již u Roosevelta, který se snažil stabilizovat ekonomiku státním programem Nový úděl. Na druhé straně Nový úděl uvalil ekonomické regulace, které svázaly celá odvětví. Roosevelt disponoval mocí neviděnou u žádného z předešlých prezidentů. Evropští novináři v oblibou psávali, že německého fašistu zlomí fašista americký.

K rozmachu hospodářské politiky pod taktovkou keynesiánství paradoxně došlo až po smrti J.M. Keynese v roce 1946 v téměř všech zemích v čele s USA a VB. Nicméně vlády si z keynesiánství vzaly jen to, co se jim hodilo a zejména ta část pravidla o splácení dluhů v době hospodářského růstu, jako by někdy vůbec neexistovala, a tak zadlužení vesele rostlo do problémových rozměrů.

Ovšem střednědobý a dlouhodobý negativní vliv velkého zadlužení se dařilo potlačit dvěma faktory: inflací a ekonomickým růstem.

Inflace hrála v tomto případě opravdu životně důležitou roli. Inflace znehodnocuje naše úspory, hotovost a také dluhy.  Srovnáme-li výnos amerických bondů s růstem inflace, zjistíme, že se průměrně rovnaly (kolem 4 % ročně) a náklady státu na obsluhu dluhy byly tedy touto inflací vykompenzovány.

Ekonomický růst hraje spíše kosmetickou roli. Samozřejmě čím větší je HDP, tím se pravděpodobně vybere více na daních atd. a tím spíše stát dostojí svých závazkům. Ekonomický růst je ale pro politiky důležitý ve vztahu k dluhu také z důvodu toho, že velikost zadlužení velice často charakterizujeme poměrovým indikátorem, nejčastěji poměrem dluh ku HDP, vyjádřeno v procentech. Pokud roste HDP rychleji než zadlužení, poměr zadlužení se zmenší, i když v absolutních číslech může dluh dál růst.

Ústup pokřiveného keynesiánství a rozbití Nového údělu

Hledání řešení výhradně v agregátní poptávce vyústilo v sedmdesátých letech v konec vulgárního keynesiánství. Přílišné státní výdaje vytlačovaly soukromé investice, což podlamovalo technologický vývoj a růst produktivity. Ekonomiky byly svázány mocí odborů. Značná část lidí byla zaměstnána v státních podnicích a „zombie“ firmách. Velká uvěrová expanze nevyhnutelně zapříčinila inflační tendence. Ty se vlády snažily zkrotit zvyšováním daní, to ale nepomohlo. Ekonomiky se najednou nacházely ve stavy velké inflace a regulace, vysokých daní a pomalého ekonomického růstu. Posledním hřebíčkem keynesiánství bylo, když ekonomiky upadly do stagflace, stravu recese a vysoké inflace, kterou nebyla keynesiánská ekonomie schopna vysvětlit.

Při hodnocení vlády pokřiveného keynesiánství je třeba však přiznat, že i přes politováníhodná sedmdesátá léta toto období patří pro západní ekonomiky mezi jedno z nejúspěšnějších. Produkt rostl stejně jako reálné příjmy. Neobjevily se žádné velké krize. Přestože by tvůrci tehdejších hospodářských politik asi nesouhlasili, příčinu této ekonomické prosperity je třeba hledat v jiné oblasti, a to zejména v liberalizace mezinárodního obchodu, technologickém růstu a obrovském zadlužování podniků a domácností.

Obrazy milionů nezaměstnaných z dob Velké deprese se staly minulostí. To, čeho se lidé začali bát, nebyla nezaměstnanost, ale vysoká inflace. Do popředí se díky tomu dostávají jiné ekonomické proudy, jako je monetarismus a ekonomie nabídky. 

Ekonomie strany nabídky byla relativně neorganizovaná skupina ekonomů, která se stala známou hlavně díky prezidentu Reaganovi a premiérce Thatcherové. Ekonomové strany nabídky kladli důraz na soukromé podnikání, omezení regulace a snižování daní. Ekonom Arthur Laffer dokonce přišel s tím, že snížení daňové sazby může zvýšit daňové výnosy za silného předpokladu, že stávající zdanění je tak vysoké, že tlumí ekonomickou aktivitu. Zaneseme-li tuto myšlenku do grafu, získáme Lafferovu křivku, která se v 80. letech stala v USA nesmírně populární, poněvadž ji byl schopen pochopit i průměrně inteligentní americký kongresman.

Během vlády Margareth Thatcherové i prezidenta Reagana došlo k výrazné deregulaci, privatizaci a snižování daní a díky tomu se nakonec povedlo dostat inflaci pod kontrolu a nastartovat ekonomický růst, ovšem za cenu více než desetiprocentní nezaměstnanosti. Nakonec se navíc nepotvrdila očekávání o vyšších daňových příjmech při snížení daní. Snížení daní bylo totiž tak razantní, že se skutečně nemohlo stát nic jiného.

Hospodářská praxe ekonomie strany nabídky měla i jeden dlouhodobý a mnohem dalekosáhlejší důsledek. Ekonomové strany nabídky totiž propadli mylné představě, že všechny problémy ekonomiky se dají vyřešit snížením daní a omezením regulací, stejně jako keynesiánci vše řešili prostřednictvím agregátní poptávky. Výrazná deregulace rozbila Rooseveltův model řízeného kapitalismu, jehož základy byly vytvořeny Novým údělem a vzniklo tak prostředí nedostatečných a neefektivních regulací, které přispělo ke vzniku hypoteční krize v roce 2007. Zde ovšem musím dodat, že existují hlasy a není jich málo, které tvrdí, že hypoteční krize byla způsobena naopak přílišnou regulací.

Regulace není špatná, plní-li roli jakýchsi mantinelů, v rámci kterých trh může operovat. Panují názory, že regulace podvazuje ekonomickou aktivitu, ale regulace v podobě základních pravidel je nezbytná, a to zejména ve finančním odvětví, které má silně explozivní povahu, neboť uvěrový potenciál bank je de facto neomezený.

Trumpova daňová reforma

Nyní si dovolím menší vychýlení kurzu směrem k současným Spojeným státům a Trumpově daňové reformě, která například snižuje korporátní daňové sazby z 35 % na 21 %. Tato reforma v mnohém připomíná dění z osmdesátých let – koneckonců pan Trump se inspiroval právě u pana Reagana. Podobnost s Reaganismem je zcela zřejmá v odpovědi pana Trumpa nebo jeho expertů na otázku, z jakých zdrojů se pokryje vzniklá díra v rozpočtu. Pokaždé z Trumpových poradců vypadne souvětí typu: „Očekáváme, že ekonomický růst výpadek příjmu rozpočtu vykompenzuje. “

Já osobně očekávám, že v krátkém období bude vliv daňové reformy skutečně pozitivní a podpoří ekonomický růst, který by mohl dosáhnout podle analýzy JPMorgan Chase i více než 4 %. Jako negativum vidím poněkud špatné načasování daňové reformy, neboť americká ekonomika se nachází v závěrečné fázi ekonomické konjunktury, což v kombinaci s fiskálním stimulem, který daňová reforma ekonomice dá, zvyšuje pravděpodobnost toho, že Federální rezervní systém bude muset zvýšit úrokové sazby mnohem agresivněji a utnout tak současnou expanzi.

Z dlouhodobého hlediska bude vliv daňové reformy spíše negativní. Kdyby se totiž Trumpovi poradci poučili z historie, došlo by jim, že tak výrazné snížení daní opravdu nemůže vyvolat takový růst ekonomické aktivity, který by zaplnil mezeru v rozpočtu. Vznikající dluhy pak pan Trump nijak neřeší, nicméně ekonomika USA prochází 9. rokem ekonomické konjunktury, a přesto pokladna generuje deficit kolem 400 mld. dolarů a je tedy otázkou, zdali si mohou USA další zvýšení deficitu dlouhodobě dovolit. Ovšem je docela dost možné, že propad příjmů nebude tak razantní, jak se mnozí obávají, neboť americký daňový systém je propletený nesčetnými daňovými výjimkami, odpisy atd., takže skutečné daňové sazby jsou mnohem níže.

Hospodářská krize a návrat Keynesových myšlenek

Když vypukla v roce 2007 hypoteční krize, která se přelila ve světovou finanční krizi, byly na řešení jejích následků opět nasazeny Keynesovy myšlenky. Prezident Obama přišel se svým balíčkem fiskálních opatření, který měl ekonomice pomoci. Balíček zahrnoval snižování daní, podporu v nezaměstnanosti, státní výdaje na podporu infrastruktury, renovaci státních budov, podporu školství, výzkumu a zdravotnictví. Ve zkratce by se dalo říci, že vláda utrácela za všechno možné. Dluh USA rostl nejstrměji od druhé světové války a do této doby se deficity nepovedlo zkrotit, ačkoli slovo „nepovedlo je v tomto kontextu zřejmě nevhodně zvoleno, neboť od krize se neobjevila politická vůle se o zkrocení deficitů alespoň pokusit.

V obecné rovině můžeme také říci, že pokles růstu zadlužování domácností a podniků, který ekonomickou krizí nastal, byl nahrazen prudším růstem zadlužování státního sektoru.

Česká republika – výkladní skříň pokřiveného keynesiánství

Česká stopa pokřiveného nebo možná lépe vulgárního keynesiánství začíná u pana Miloše Zemana, respektive jeho vlády. V roce 1997 a 1998 česká ekonomika zažila mírný ekonomický propad, a tak se otevřely vrátka pro deficitní rozpočty, které již ale nikdy neskončily. V letech 1998 a 1999 byly schodky rozpočtu kolem 29 mld. korun a v dalších letech dále rostly, přestože již v roce 2000 ekonomika rostla slušným 4,3% tempem.

Tímto směrem nastavený kurz přijaly i následující vlády pana Špidly, Grosse, Topolánka a Paroubka. Odvrácení tohoto kurzu by si totiž vyžádalo udělat nepopulární politická rozhodnutí. Absurdita dosáhla vrcholu mezi léty 2003 a 2006. V té době česká ekonomika zažívala bezprecedentní růst ekonomiky (6 a více procent), přesto deficit dosáhl i 100 a více mld. korun. 

Hospodářská krize byla dobou zúčtování, kdy se muselo sklidit vše, co vulgární keynesiánci zaseli. A výsledek? Deficit skoro 200 mld. korun v roce 2009.

Dnes se podařilo deficity dostat pod kontrolu díky zejména evropským dotacím a robustnímu ekonomickému růstu. Ze strany národohospodářů, i když by pan Babiš a paní Schillerová asi nesouhlasili, nebylo provedeno nic zásadního, co by přispělo k dlouhodobě vyrovnaným nebo dokonce přebytkovým rozpočtům.

Paradox na závěr: Keynes a monetární politika

Keynesiánství spojujeme převážně s fiskální politikou státu a měnovou politiku centrálních bank do jisté míry ponecháváme stranou. Ovšem trochu překvapivě dnešní měnová politika vychází právě z Keynesových myšlenek a nikoliv z teorie monetaristů, jak by mohlo někoho napadnout.

Monetaristé doporučují zajištění stabilního růstu peněžní zásoby (některého měnového agregátu) prostřednictvím měnové báze jako nejlepší způsob dosažení stabilního hospodářského růstu. Transmisní mechanismus v této podobě je velmi problematicky proveditelný na příklad z důvodu, že centrální banka není schopna plně kontrolovat měnovou bázi a nadále také kvůli nestabilnímu peněžnímu multiplikátoru. Nakonec se měnové agregáty staly nekorelované s cenovou hladinou.

Dnes centrální banky provádějí tzv. cílování inflace, kdy je měnový agregát pouze jedním z mnoha hospodářských veličin, které centrální banka sleduje, což je v souladu s keynesiánským pojetím inflace. V tomto pojetí inflace není pouze peněžní jev.